Dnes ráno oprašuju moje neúspěšné mise, vstávám v sedm, místo tradičních buřtů s vejci snídám ovoce a cereálie aby mě při obchůzkách nebrzdil těžký žaludek a vyrážím na akci Maova mrtvola. Pěšky už znám každý kanál po cestě, beru to metrem. Fronta před mauzoleem je takhle brzy mnohem menší než obvykle, a tak jsem do pěti minut za bezpečnostní kontrolou. Zkušeně jsem si už nebral ani foťák, ani mobil, takže jde všechno hladce. Musím říct, že jsem v tuhle dobu v davu snad jediný turista. Překvapuje mě, že je ve frontě dost rodinek s dětmi. Nevím, jestli mají návštěvu mrtvoly za trest, nebo za odměnu, ale zdá se, že se upřímně těší. Nadšený výraz ve tváři má úplně každý. Málo kdo ze zástupu se nezastavuje u stánku s květinami, já zdvořile nákup odmítám a stoupám po schodech monumentálního památníku. Za jeden Juan si kupuju aspoň brožurku s několika fotografiemi, když už fotit nesmím. Hned za těžkými vraty je síň s obrovskou sochou sedícího usměvavého předsedy, pod níž se pokládají květiny. Už takhle brzy ráno jich je tolik, že je personál musí po částech odebírat, aby se tam vešly nové. Jeden nadšený Číňan za druhým se před kamenným Maem hluboce sklání, někteří klesají na kolena a s hlavou u země a sepnutýma rukama před člověkem, který má na svědomí sedmdesát milionů lidských životů, obdivně klečí. Je tu hrobové ticho, jen občas zašustí celofán nově položené kytice. Opatrně všechny klečící obcházím za sochu, kde je vchod do sálu s mrtvolou Maa.
V chladném sále je skleněná krychle, ve které v průhledné truhle předseda odpočívá. Je dokonalý. Nikde ani vráska, jeho bradavice krásy se v tlumeném světle úplně blýská. Když ho po smrti osobní lékař Li-Čchi Suj dostal za úkol konzervovat, byl z úkolu dost nervózní. Nikdy to nedělal, a tak nechal vyrobit jako zálohu ještě voskovou repliku. Myslím, že je mi jasné, na který exemplář se teď dívám. Mao sám si údajně přál žeh, ale o osudu jeho těla rozhoduje politbyro. Ironie osudu… Moc času na prozkoumání nikdo nedostane. Každé zastavení je tiše ale rázně napomenuto. I já musím pokračovat v chůzi. A tak se za necelou půlminutu prohlížení ocitám v prodejně suvenýrů. Vstup do památníku je sice zdarma, ale strana si na svoje přijde tady. Nákupu kopie Maových hodinek, pera, těžítka, nebo zápisníku odolává málokdo.
Běžím zpátky na metro, musím v hotelu vyzvednout foťák a vydat se znovu hledat podzemní město. Mířím se do míst, která jsem prošel neúspěšně už třikrát. Tentokrát mám přesný název ulice a číslo domu. Pořád nerozumím tomu, že je problém najít obrovský podzemní komplex plný obchodů, restaurací a hotelů. Tím spíš, že mě mapa vede z hlavní třídy do špinavého hutongu. Ale kupodivu jsou tu na domech čísla a tak jsem po chvíli na místě. Aspoň podle mapy. Ale nikde nic. Jen malý krámek, kde pochrupují dva lidé na kavalci a k tomu jim z televize hraje olympijský přenos. Chodím sem a tam a snažím se zjistit, jestli jsem na správném místě.
Připadám si trochu jako Mirek Dušín ve stínadlech. „Ááár j jůů luking undrgróóund sity sir?“, klepe mi na rameno starší paní v momentě, kdy jsem došel na konec úzké slepé uličky. Jen radostně pokývám. Už jsem opravdu nevěřil, že to najdu. Zlatá žena. „Kaming wiz míí, sir!“, vede mě uličkou zpátky až k nenápadným dveřím, vedle kterých se loupe barva z letitého nápisu „Beijing Underground City“. 
Bere mě dovnitř a prstem ukazuje na nějaký nápis. Asi vstupné, říkám si a sahám po peněžence. „Klousd Sir, klousd“, klepe prstem na ručně psaný papír. Rekonstrukce kvůli olympijským hrám, snad příští rok. Aha, tak zřejmě podzemí vyklidili, aby mohlo sloužit původnímu účelu pro případ problému. Po nějakých opravách nikde ani náznak. Jen tak to nevzdám. 
Z peněženky lovím padesát Juanů, které jí nenápadně nabízím a ptám se, jestli opravdu není nějaká možnost jak mě dostat dolů. Žena bankovku jasně zbystřila, ale s malým zamyšlením odmítá. Lovím další padesátku. Paní se otočila a odhrnuje starý závěs. Za ním jen obyčejné betonové schody do prázdna opatřené tlustou, evidentně novou mříží. Krčí rameny a já už vím, že tady peníze nic nezmůžou. Asi to není ten případ, ale minulý rok tu vláda zpřísnila tresty za úplatky až na trest smrti a asi ani tahle obyčejná paní kvůli mně nechce riskovat problémy.
Snad mi spraví náladu lenošivé pandy, kterými je proslulá místní zoo. Je tam i velké akvárium, kde je možnost plavání se žraloky. Čeká mě osm stanic metrem a pěkná procházka. Zoo je v severozápadní části centra a vede z ní kanál až k Letnímu paláci, kam plánuju dojet lodí. Vstup do zahrady mám na olympijskou akreditaci volný, tak jako na všech městských památkách a kvituju to s povděkem. 
Ani ne tak kvůli penězům, vstupné nebývá vysoké, ale nepříjemné jsou fronty a taky to, že vás nečeká zdaleka jen jedna. Místní specialitou je zaplatit vstupné do areálu a u každé budovy či jiné atrakce platit další extra money. A to znamená další frontu. Lidí je tu opravdu hodně. Se zástupem procházím k prvním výběhům. Tedy výběhům, spíš betonovým kobkám, jejichž jednu stěnu tvoří sklo. Míjím slepici domácí, bažanta i páva a mířím k pandám po betonových chodnících. S betonem se v téhle zahradě rozhodně nešetřilo. Pavilon černobílých medvídků vypadá podobně jako nám dobře známá normalizační samoobsluha na střediskové vesnici. Jen trochu větší. Uvnitř jsou dva výběhy a v každém jeden zkroušený medvěd uprostřed masy betonu imitujícího kámen. 
Přírodu tu připomíná jen torzo stromu a pár rostlin u stropu. Sluneční paprsek se sem nemá moc šanci prodrat a o to víc jsou neustálé blesky fotoaparátů nepříjemné. Pandy si na to asi už zvykly. Zřejmě jim nevadí ani bušení rozpustilých dětí plastovými láhvemi s limonádou na skleněnou stěnu a smutně podřimují. Radši jdu dál. Už se mi ani nechce do slavného akvária. 
Beru to rovnou ke kanálu kolem výběhu medvědů. Zase masy betonu. Tady už jsou stromy jen neuměle namalované na stěnách výběhu, nad kterým vede tubus dálničního přivaděče. Místním to nevadí a baví se u nás nemyslitelným krmením zvířat. 
V tlamách medvědů končí grilované masové tyčinky, housky, jablka a vůbec všechno co mají děti po ruce. Zručně se jim trefují do tlamy tak, že nemusí udělat ani krok z místa. Před kanálem je ještě výběh slonů a to je zase jen beton. Nevím, jestli jsem dneska vstával špatnou nohou, ale asi nebudu s ničím spokojený. Plavbu do Letního paláce jsem si představoval na otevřené romantické lodi a před sebou mám větší pramici, se šesti sedaly vedle sebe, v asi dvaceti řadách, všechno pěkně pod nízkou střechou. Jestli někdy budete hlídat cizí zlobivé děti a budete jim chtít způsobit menší trauma, určitě je sem vemte. 
Už od začátku se tady chystám zajít na tradiční čínskou masáž. Myslím, že by mi mohla dnešní zážitky z Pekingu trochu vylepšit. Kousek od hotelu máme několik salonů, ale na okraji chudší čtvrti mě už dřív zaujal nápis na ošuntělém paneláku: „Massage by a blind man“. No aspoň dám vydělat někomu potřebnému, říkám si. Na dveřích společného domu mě trochu zaráží policejní vývěska, že jakékoliv obchody cizinců s místními v tomto domě a pobyt zde musí být hlášen na služebnu, ale pokračuju špinavou chodbou dál. Uvnitř mě nevítá žádný slepý stařík, ale zdravý příjemný pán. Marketing tu evidentně zvládli. Přesto vybírám hodinovou masáž celého těla za 80 Juanů(asi 180Kč) a pána střídá mladík v zažloutlém plášti, který mě bude masírovat. V místnosti s asi pěti masážními stoly si vybírám ten u okna a jde se na to. Trochu mě překvapuje, že místo masážní pomády slouží hadrový přehoz… 
Ale co to, ten chlap má snad místo prstů jehlice, které mi v krátkých intervalech do krku zabodává. Zkouším to vydržet ni hlesnout. Po chvíli přeci jenom zvedám hlavu, jestli nejsem v sado-maso salónu, ale vedle mě mezitím přibyl další „pacient“ který sténá s masérovým loktem zabořeným v páteři. Evidentně je to normální a tak poctivě držím. Když už jsem zaplatil, že… A vyplácí se. Po tomhle nářezu aplikovaném kromě krku na záda, nohy, ruce i hlavu, přichází relaxační a uklidňující část, která mě přivádí ke stavu blaženosti. A v duchu téhle masáže byl vlastně celý dnešní den. Člověk musí zažít trochu strasti, aby si vážil slasti.
