středa 20. srpna 2008

Den aniužnevímkolikátý, 20.8.2008


Dnes ráno oprašuju moje neúspěšné mise, vstávám v sedm, místo tradičních buřtů s vejci snídám ovoce a cereálie aby mě při obchůzkách nebrzdil těžký žaludek a vyrážím na akci Maova mrtvola. Pěšky už znám každý kanál po cestě, beru to metrem. Fronta před mauzoleem je takhle brzy mnohem menší než obvykle, a tak jsem do pěti minut za bezpečnostní kontrolou. Zkušeně jsem si už nebral ani foťák, ani mobil, takže jde všechno hladce. Musím říct, že jsem v tuhle dobu v davu snad jediný turista. Překvapuje mě, že je ve frontě dost rodinek s dětmi. Nevím, jestli mají návštěvu mrtvoly za trest, nebo za odměnu, ale zdá se, že se upřímně těší. Nadšený výraz ve tváři má úplně každý. Málo kdo ze zástupu se nezastavuje u stánku s květinami, já zdvořile nákup odmítám a stoupám po schodech monumentálního památníku. Za jeden Juan si kupuju aspoň brožurku s několika fotografiemi, když už fotit nesmím. Hned za těžkými vraty je síň s obrovskou sochou sedícího usměvavého předsedy, pod níž se pokládají květiny. Už takhle brzy ráno jich je tolik, že je personál musí po částech odebírat, aby se tam vešly nové. Jeden nadšený Číňan za druhým se před kamenným Maem hluboce sklání, někteří klesají na kolena a s hlavou u země a sepnutýma rukama před člověkem, který má na svědomí sedmdesát milionů lidských životů, obdivně klečí. Je tu hrobové ticho, jen občas zašustí celofán nově položené kytice. Opatrně všechny klečící obcházím za sochu, kde je vchod do sálu s mrtvolou Maa. V chladném sále je skleněná krychle, ve které v průhledné truhle předseda odpočívá. Je dokonalý. Nikde ani vráska, jeho bradavice krásy se v tlumeném světle úplně blýská. Když ho po smrti osobní lékař Li-Čchi Suj dostal za úkol konzervovat, byl z úkolu dost nervózní. Nikdy to nedělal, a tak nechal vyrobit jako zálohu ještě voskovou repliku. Myslím, že je mi jasné, na který exemplář se teď dívám. Mao sám si údajně přál žeh, ale o osudu jeho těla rozhoduje politbyro. Ironie osudu… Moc času na prozkoumání nikdo nedostane. Každé zastavení je tiše ale rázně napomenuto. I já musím pokračovat v chůzi. A tak se za necelou půlminutu prohlížení ocitám v prodejně suvenýrů. Vstup do památníku je sice zdarma, ale strana si na svoje přijde tady. Nákupu kopie Maových hodinek, pera, těžítka, nebo zápisníku odolává málokdo.



Běžím zpátky na metro, musím v hotelu vyzvednout foťák a vydat se znovu hledat podzemní město. Mířím se do míst, která jsem prošel neúspěšně už třikrát. Tentokrát mám přesný název ulice a číslo domu. Pořád nerozumím tomu, že je problém najít obrovský podzemní komplex plný obchodů, restaurací a hotelů. Tím spíš, že mě mapa vede z hlavní třídy do špinavého hutongu. Ale kupodivu jsou tu na domech čísla a tak jsem po chvíli na místě. Aspoň podle mapy. Ale nikde nic. Jen malý krámek, kde pochrupují dva lidé na kavalci a k tomu jim z televize hraje olympijský přenos. Chodím sem a tam a snažím se zjistit, jestli jsem na správném místě. Připadám si trochu jako Mirek Dušín ve stínadlech. „Ááár j jůů luking undrgróóund sity sir?“, klepe mi na rameno starší paní v momentě, kdy jsem došel na konec úzké slepé uličky. Jen radostně pokývám. Už jsem opravdu nevěřil, že to najdu. Zlatá žena. „Kaming wiz míí, sir!“, vede mě uličkou zpátky až k nenápadným dveřím, vedle kterých se loupe barva z letitého nápisu „Beijing Underground City“. Bere mě dovnitř a prstem ukazuje na nějaký nápis. Asi vstupné, říkám si a sahám po peněžence. „Klousd Sir, klousd“, klepe prstem na ručně psaný papír. Rekonstrukce kvůli olympijským hrám, snad příští rok. Aha, tak zřejmě podzemí vyklidili, aby mohlo sloužit původnímu účelu pro případ problému. Po nějakých opravách nikde ani náznak. Jen tak to nevzdám. Z peněženky lovím padesát Juanů, které jí nenápadně nabízím a ptám se, jestli opravdu není nějaká možnost jak mě dostat dolů. Žena bankovku jasně zbystřila, ale s malým zamyšlením odmítá. Lovím další padesátku. Paní se otočila a odhrnuje starý závěs. Za ním jen obyčejné betonové schody do prázdna opatřené tlustou, evidentně novou mříží. Krčí rameny a já už vím, že tady peníze nic nezmůžou. Asi to není ten případ, ale minulý rok tu vláda zpřísnila tresty za úplatky až na trest smrti a asi ani tahle obyčejná paní kvůli mně nechce riskovat problémy.


Snad mi spraví náladu lenošivé pandy, kterými je proslulá místní zoo. Je tam i velké akvárium, kde je možnost plavání se žraloky. Čeká mě osm stanic metrem a pěkná procházka. Zoo je v severozápadní části centra a vede z ní kanál až k Letnímu paláci, kam plánuju dojet lodí. Vstup do zahrady mám na olympijskou akreditaci volný, tak jako na všech městských památkách a kvituju to s povděkem. Ani ne tak kvůli penězům, vstupné nebývá vysoké, ale nepříjemné jsou fronty a taky to, že vás nečeká zdaleka jen jedna. Místní specialitou je zaplatit vstupné do areálu a u každé budovy či jiné atrakce platit další extra money. A to znamená další frontu. Lidí je tu opravdu hodně. Se zástupem procházím k prvním výběhům. Tedy výběhům, spíš betonovým kobkám, jejichž jednu stěnu tvoří sklo. Míjím slepici domácí, bažanta i páva a mířím k pandám po betonových chodnících. S betonem se v téhle zahradě rozhodně nešetřilo. Pavilon černobílých medvídků vypadá podobně jako nám dobře známá normalizační samoobsluha na střediskové vesnici. Jen trochu větší. Uvnitř jsou dva výběhy a v každém jeden zkroušený medvěd uprostřed masy betonu imitujícího kámen. Přírodu tu připomíná jen torzo stromu a pár rostlin u stropu. Sluneční paprsek se sem nemá moc šanci prodrat a o to víc jsou neustálé blesky fotoaparátů nepříjemné. Pandy si na to asi už zvykly. Zřejmě jim nevadí ani bušení rozpustilých dětí plastovými láhvemi s limonádou na skleněnou stěnu a smutně podřimují. Radši jdu dál. Už se mi ani nechce do slavného akvária. Beru to rovnou ke kanálu kolem výběhu medvědů. Zase masy betonu. Tady už jsou stromy jen neuměle namalované na stěnách výběhu, nad kterým vede tubus dálničního přivaděče. Místním to nevadí a baví se u nás nemyslitelným krmením zvířat. V tlamách medvědů končí grilované masové tyčinky, housky, jablka a vůbec všechno co mají děti po ruce. Zručně se jim trefují do tlamy tak, že nemusí udělat ani krok z místa. Před kanálem je ještě výběh slonů a to je zase jen beton. Nevím, jestli jsem dneska vstával špatnou nohou, ale asi nebudu s ničím spokojený. Plavbu do Letního paláce jsem si představoval na otevřené romantické lodi a před sebou mám větší pramici, se šesti sedaly vedle sebe, v asi dvaceti řadách, všechno pěkně pod nízkou střechou. Jestli někdy budete hlídat cizí zlobivé děti a budete jim chtít způsobit menší trauma, určitě je sem vemte.

Už od začátku se tady chystám zajít na tradiční čínskou masáž. Myslím, že by mi mohla dnešní zážitky z Pekingu trochu vylepšit. Kousek od hotelu máme několik salonů, ale na okraji chudší čtvrti mě už dřív zaujal nápis na ošuntělém paneláku: „Massage by a blind man“. No aspoň dám vydělat někomu potřebnému, říkám si. Na dveřích společného domu mě trochu zaráží policejní vývěska, že jakékoliv obchody cizinců s místními v tomto domě a pobyt zde musí být hlášen na služebnu, ale pokračuju špinavou chodbou dál. Uvnitř mě nevítá žádný slepý stařík, ale zdravý příjemný pán. Marketing tu evidentně zvládli. Přesto vybírám hodinovou masáž celého těla za 80 Juanů(asi 180Kč) a pána střídá mladík v zažloutlém plášti, který mě bude masírovat. V místnosti s asi pěti masážními stoly si vybírám ten u okna a jde se na to. Trochu mě překvapuje, že místo masážní pomády slouží hadrový přehoz… Ale co to, ten chlap má snad místo prstů jehlice, které mi v krátkých intervalech do krku zabodává. Zkouším to vydržet ni hlesnout. Po chvíli přeci jenom zvedám hlavu, jestli nejsem v sado-maso salónu, ale vedle mě mezitím přibyl další „pacient“ který sténá s masérovým loktem zabořeným v páteři. Evidentně je to normální a tak poctivě držím. Když už jsem zaplatil, že… A vyplácí se. Po tomhle nářezu aplikovaném kromě krku na záda, nohy, ruce i hlavu, přichází relaxační a uklidňující část, která mě přivádí ke stavu blaženosti. A v duchu téhle masáže byl vlastně celý dnešní den. Člověk musí zažít trochu strasti, aby si vážil slasti.

pondělí 18. srpna 2008

Den jedenáctý, 16.8.2008


Zdá se, že boj s místní klimatizační chorobou jsem snad vyhrál. Dokonce tak, že jsem s kolegy mohl trochu poznat pekingský noční život. O tom ale později. Dlužím totiž ještě vyprávění o našem konfliktu s panem Hušákem. Pro ty kdo už si nevybavují, co je to za osobu připomínám, že tenhle bývalý dvojitý agent STB(výrazně se tím ani netají) s krycími jmény Krakonoš a Chapman, je dlouholetým ředitelem Sazky a má za sebou spoustu skandálů a podezřelých machinací několikrát prošetřovaných policií. Na olympijské hry si udělal výlet s rozpočtem hodně přes 10 miliónů korun a ve dnech kdy není na VIP tribuně, létá po Číně na výlety soukromým tryskáčem z rozpočtu Sazky. Za peníze, které by měly skončit v zisku společnosti a být rozděleny mezi sportovní organizace. Na Českou televizi má pifku i pro to, že několikrát informovala o jeho „obchodech“. Nebo se o to reportéři aspoň snažili, než přišel rozkaz od vedení natáčení zastavit. No a co se vlastně stalo?
Jak už jsem psal, naše studio je v podstatě malý růžek v rušné hospodě, někde mezi výdejem jídla z várnic a pípou. To je taky snad jeho jediné pozitivum. V pátek jsme čekali na medailovou dvojici Volf-Štěpánek velmi dlouho. Hrozilo, že nestihneme vysílací čas. Ve vedlejším sále probíhalo takzvané „díkuvzdání“ medailistům a my jsme požádali organizátory, aby k nám rušný dav vpustili cinkat příbory až po našem rozhovoru. Bylo už půl deváté a všichni večeřeli od šesti, tak jsme nečekali problém. Omyl. Už ve druhé minutě natáčení slyším hrubé nadávání nějakým trhoveckým tónem. „Nikdo mi tu nemůže bránit se jít najíst! Pusťte mě!“ A už vidím, jak se Hušák řítí ke stolům s jídlem. Rozhovor jsme si z časových důvodů nemohli dovolit přerušit ani přes jeho demonstrativní hlasité cinkání talířem a neustálého nadávání: „Česká televize, novinářský póvl, prasata jsou to!“ pokřikoval, až se Štěpánek s Volfem otáčeli mimo kameru. Po natáčení za ním Míra s dobrým úmyslem šel věc vysvětlit, ale se zlou se potázal. Vyslechl slova, která sem snad ani nemůžu napsat a taky něco o tom, že jsme tu za JEHO peníze, že hovno děláme a nejsme nic. „Pan Hušák na rozdíl od vás aspoň něco dokázal, postavil Sazka arenu!“, Přizvukuje mu bývalý zápasník Kment.“ To byla voda na Mírův mlýn. Všichni víme, že ČT není bez chyby, ale tohle už bylo osobní. Všechno mu vrátil, ale bez vulgarismů a s gracií, poslal do chléva, kam patří a nabídl mu, že přinese zrcadlo, aby viděl, jak vypadá ubožák. A odešel na pivo. „Jestli se ten hajzl neomluví, bude to mít špatný! O to se postarám!“ křičel Hušák ukřivděně na naší produkční. A druhý den si nezapomněl jít stěžovat řediteli ČT. Ale jsem rád, že nás vytáhl ze začínajícího stereotypu a že je o čem psát… Vlastně nás kromě něj vytáhla ze stereotypu ještě jedna událost. Dveře na hajzlík, ze kterého chtěl Míra odmontovávat zrcadlo, měly porouchané Brano, co zavírá samo, a při odchodu vždycky hlasitě bouchly. Nikdo je nespravil, ale dnes k nim nasadili odborníka, který je za každým potichu zavře.

Dlouho jsem tu plánoval, prozkoumat pekingský noční život. V sobotu se mi podařilo natáčení před půlnocí přemluvit unavené kolegy k návštěvě vyhlášené ulice Sanlitun Lu, kde je koncentrováno osmdesát procent nočních barů ve městě. Ukázalo se, že jsme naskočili do hodně rozjetého rychlíku. Ulice s nízkými domky s barem vedle baru dýchala atmosférou. Před žádným podnikem nechybí zahrádka a všude je plno. Atmosféra jako v tom nejživějžím středomořském městečku. Jen ta voda chybí. A taky tu trochu chybí domorodci, zdá se. Za chvíli zjišťujeme proč. Třetinku piva tu nekoupíme pod devadesát korun. Nenecháváme si kazit náladu a vrháme se do narvaného baru, kde duní zvuk místní kapely, imitující světové interprety napříč žánry a i když bych na podobnou hudbu normálně nešel, přiznávám, že zdařile. Tu a tam se v kytarovém sóle sice dala rozeznat klasická asijská harmonie, ale všechno vynahrazovala zpěvačka, která by naše superstar strčila do kapsy. Náš Pucholt pohotově kupuje od podomní prodavačky tři růže a po písničce se vrhá na pódium. Strop je nízko a tak se svými dvěma metry kytky předává za smíchu celého podniku téměř v předklonu. Zpěvačce evidentně jeho rozměry imponují, a do ucha mu špitne: „Potom na mě počkej u šatny!“ Radši zmizel. Přeci jenom zpívala líp, než vypadala. Pro drinky se tu i přes obrovský nával nemusí k baru. U místního borce objednávám čtyři piva. Ani ne za minutu si je rozebíráme. Dávám mu 200 Juanů a trochu mám strach o těch 40 nazpátek, když zmizí v davu. Za minutu je mám zpátky. Abych jenom nechválil. Kde jsou turisti a jejich peníze, je i prostituce. Přes velkou snahu místní policie je i tady a z velké části místních usměvavých krásek se klubou „sociální pracovnice“. Ale musím říct, že se nijak nevnucují. Dávám se do řeči s jedním holandským fanouškem, který se před chvílí s jednou takovou nedohodnul. „Unbelievable!!! Víš kolik chce? 500 dolarů! Za to bych měl u nás luxusní krásku na celou noc!“ stěžuje si evidentně zklamaně. Později se dáváme s jednou takovou neúspěšnou do řeči. „Pro vás bílý nejsou přece peníze žádnej problém! Tak proč je nechcete dát za moje krásný tělo? Nejsme žádný děvky a tohle se nám příčí, ale skoro každá z nás živí patnáctičlennou rodinu!“ říká rozhořčeně. Venku mezitím někdo rozsvítil. Je čas jít spát.

pátek 15. srpna 2008

Den desátý, 15.8.2008

Dnešek nebyl až na náš večerní koflikt s panem Hušákem v Českém domě ničím zajímavý (rozepíšu se o tom raději až mě přejde vztek). Strávil jsem totiž celé dopoledne v posteli, ač bylo poprvé krásně modré nebe, a snažil se setřást klimatizační chorobu, která se pokouší o spoustu kolegů, ale i sportovců. Problémem údajně není ani tolik samotný rozdíl teplot, ale spíš to, co v klimatizaci žije a je vyfukováno ven. Uvnitř se totiž sráží vlhkost a to je ráj pro růst hub, plísní a bakterií. Zdá se, že v boji snad zatím vedu.

Ti z vás kdo v Číně zatím nebyli, můžou z mých fotografií mít pocit, že je tahle země plná mrakodrapů, květin a dobře oblečených lidí. Je to úplně jinak. Osmdesát procent populace tu žije zhruba za jeden dolar denně. A možná mimo jiné kvůli těm květinám a mrakodrapům. Proto přikládám pár mých fotografií z loňska. Udělejte si obrázek sami.















Tohle je Čína jak jí vidím já. Měl jsem od několika z vás ohlas, že z mého blogu máte často pocit, že se mi tu nelíbí. Opak je pravdou. Je to země, kam se vždycky rád vrátím a která mě asi nikdy nepřestane fascinovat. A to v dobrém i ve zlém.

čtvrtek 14. srpna 2008

Den devátý, 14.8.2008


Dnes se bohužel asi moc nerozepíšu. Venku leje jako z konve a toho využívám k vyrovnání spánkového deficitu po nočním psaní blogu. Jsme domluveni s Karlem, že si před odchodem do práce zajdem na pravou Pekingskou kachnu. Máme štěstí, že vyhlášenou specializovanou restauraci máme přímo naproti hotelu. Prší zřejmě dost i na místní poměry, protože schodiště do podchodů pod širokou ulicí je před vodou dnes chráněno pytli s pískem.

Kachnička pro přípravu na pekingský způsob končí svůj život většinou kolem pětašedesátého dne života a co se krmení týče, je o ní opravdu dobře postaráno. Dostává směs munga, prosa a pšeničné řezanky. To je ale asi tak všechno, z čeho může mít požitek. Bývá totiž často zavírána tak, aby se nemohla hýbat, brzy nabrala dost tuku a její kůže zůstala jemná.

Postupy přípravy se liší, ale v zásadě se po spaření je natře cukrovou melasou s kořením a nechá se několik dní viset v proudu vzduchu. Pak se orestuje a peče v troubě, do které se chrstne voda. Nádherně tmavě červenou kačenku nám ke stolu přivezl kuchař a ostrým nožem z ní zručně odřezával kousky tak, aby na každém pokud možno zůstal kousek kůže. Podle jiných tradic se jí právě jenom kůže a maso se využívá pro jiná jídla. Mladá číšnice na nás vidí, že jsme vykulení amatéři a bez mrknutí oka nám předvádí jak si na kachně správně pochutnat. Kousek masa se namočí v omáčce, položí na placku, přidá kousek okurky a šalotky, všechno se zatočí v malý závitek a pak už se jen zakousnout. Je to fakt dobrota. Jenom úplně nevím, jak si poradit s rozpůlenou hlavou, kterou nám k jídlu přidali, tak vyjídám mozeček.















V přízemí hotelu Gloria Plaza, ve kterém sídlí Český dům, si všímám vývěsní tabule s pořadím států v počtu získaných medailí. Čína je hrdě na prvním místě i přes to, že má o jednu medaili míň, než USA. Že by měla skončit jinak, než první, si tu nikdo nepřipouští. Tlak na sportovce je obrovský. Možná jste viděli záběry Čínské střelkyně Tu Li, kterou porazila naše Kateřina Emmons. Dovedu si představit, jak jim vtloukají do hlavy, že když nevyhrají, zklamou národ. A tak se totálně se zhroutila přímo při rozhovoru pro čínskou televizi a s ní se nakonec rozplakala i redaktorka. „Za tohle by jí u nás vyhodili“, říká Míra Bosák. Připomínám mu Třináctou komnatu Terezy Pergnerové, kde se redaktorka Jana Cíglerová rozplakala ještě úpěnlivěji. Pak natočila ještě další díl. A rozplakala se znovu. Snad naši sportovci národ nezklamou a Mírovi k pláči nedají příležitost. :-)


Jak příspěvky přibývají, postupně se nevejdou na stránku, tak pro ty první nezapomeňte dole kliknout na "Starší záznamy"

středa 13. srpna 2008

Den osmý, 13.8.2008

Jak jsem si sám slíbil, od Maa si dnes odpočinu. S Mírou a jeho kolegou, se kterým tu píše knížku, máme naplánovaný oběd v hotelové kopii restaurantu Maxim. Pak se společně vydáme hledat Maovo podzemní město. Na tuhle zajímavost jsem přišel náhodou na internetu. Kupodivu to není ani v jednom průvodci, co tu mají kolegové s sebou a to by mohlo slibovat ne úplně turistickou podívanou. Čínská kuchyně je skvělá a jejich talent pro kopírování jakbysmet, tak jsem zvědav, jak si poradí s francouzskou kuchyní. V originál Maximovi jsem nikdy nebyl, ale musím říct, že interiér není taková katastrofa. Je kompletně v tmavém dřevě, v oknech jsou barevné vitráže s motivy plodících ovocných stromů a na všem je taková správná hospodská patina. Nevím, jestli jí vytvořil zub času,nebo to byl záměr, ale je fakt, že třeba slavný český Blatův Minibike číňané taky okopírovali i s ojetými pneumatikami. Je čas obědů, a kromě nás je tu jen hrstka lidí. Je mi to podezřelé. No nic. Číšník přináší na stůl malé bagety a francouzské máslo. V jídelním lístku je francouzština na prvním místě, pod ní angličtina a až nakonec čínština. Ceny jsou na místní poměry asi pětinásobné, ale za tu srandu to stojí. Z nabídky veskrze středomořské kuchyně vybírám lososa na mušlích a barbarsky jedno pivo. Přeci jenom se mi nechce dávat bambilion za kopii francouzského vína. Zdá se, že číšník všemu rozumí. Za chvíli mám na stole gurmánskou porci(asi 50 gramů) hovězí svíčkové, kousíček dušené mrkve a brambůrku. K tomu přistává pivo v plechu. Protestovat asi nemá smysl. „Tak tohle mi hodí maximálně tři řádky a ty budou nejdražší v knížce.“, hodnotí tuhle absurditu Míra. Podzemní město začal Mao budovat po roce 69 ze strachu před nukleární válkou. Má rozlohu asi 850 tisíc metrů čtverečních a bylo v něm všechno včetně nemocnice a kina. Vchody do něj byly ukryté asi na devadesáti místech včetně obchodů a restaurací v okolí Náměstí nebeského klidu. Dnes už svému účelu neslouží, ale není mrtvé. Developeři se chopili příležitostí a postavili v něm hotely, restaurace, dvě divadla, bruslařskou dráhu a dokonce i pěstírnu hub. Aspoň to jsem se dočetl. Ověřit to ale dnes nedokážu. Přes veškeré úsilí a zapojení orientačních smyslů i nesmyslů nás všech a nachození spousty kilometrů špinavě malebnými Chutongy jsme ho prostě nenašli. Není to v žádné mapě a domorodci našim otázkám neporozuměli. Na rozrůstající se seznam neúspěšných misí si připisuju další položku. Večer si spravím náladu nějakým pečeným broučkem. Vyhlášenou tržnici s plagiáty čehokoliv jsem si původně chtěl nechat i ujít. „Neblbni, včera tam byl nakupovat i George bush pro manželku!“ říkají kluci, a dokazují to titulní stranou China daily. Taxíkem jsme na místě se vznešeným názvem „Silk Market“ za deset minut a asi padesát korun. Čekal jsem cokoliv, jenom ne honosnou čtvrť s mrakodrapy a pospíchajícími úředníky. Samotná tržnice vypadá z venku spíš jako luxusní obchoďák. Proti nám odcházejí s uspokojeným výrazem turisté obtěžkáni taškami. Uvnitř to ale vypadá opravdu spíš jako v tržnici. „Luka, luka, sir. Najs týširt, gůůůd práájs only foor jůůů.“, povykuje na nás jedna trhovkyně za druhou a pevně se nás při tom snaží chytit za ruce. Pobaveně to komentujem a jiná na nás slušnou češtinou: “Ahoj, jak se máš?“ Je tu opravdu všechno, na co si člověk vzpomene. Dokonce rozdělené do oddělení a pater. Nával je všude, ale největší u oblečení a elektroniky. Mísí se tu sportovní fanoušci s reprezentanty i olympijskými funkcionáři. Házím očko na nový Iphone. Tohle tu asi pofrčí nejvíc. Jen ztěžka se mi daří k pultu prodrat přes tři chasníky. Ti už mají dva na pultu a připravují si peníze. Na první pohled docela zdařilá kopie, ale evidentně displej s menším rozlišením, trochu jiná grafika a pomalé odezvy při ovládání. „Chlapi, nevadí vám, že je to kopie?“, ptám se. „Vůbec ne, berem to pro děcka, budou nadšený! A za ty peníze…“ přátelsky mi jeden při placení odpovídá. Cenu usmlouval asi na 2.000.- Kč. U dalšího stánku koukám na jiné mobily. Nokia se tu ale jmenuje „Nokla“, jinak je zdá se na chlup stejná. Pobaveně to zkouším vyfotit, ale prodavačka to naštvaně zakrývá rukou. Kupuju jen 2GB paměťovou kartu, jelikož jsem líný promazávat fotky. Předem jí vyzkouším, a protože jsem se tu vloni už smlouvat naučil, z původních osmi set korun, „vyrábím“ sto dvacet. Beru to kolem Breitlingů a brýlí přes oddělení kosmetiky. Zajímalo by mě, co dokáže udělat dermatologicky určitě netestovaná kopie anti aging krému Vichy s dívčí tvářičkou. Tady není takový obrat, tak jsou trhovkyně neurvalejší a násilím se mě snaží přitáhnout. „Samsing fóór jour vajf, sir!“, povykuje na mě jedna a bere mě za ruku, až to zabolí. „Don‘t touch me, O.K.?” odpovídám rázně, načež dostanu menší herdu do břicha. Ještě že mám vypracovaný pravý český pivní „pekáč buchet“. Přes oddělení hedvábí, kde včera nakupoval Bush, mířím rychle ven. Teprve teď si všímám, že před budovou je vyhrazené parkoviště plné těch „jakobypassatů“, které vozí olympijské potentáty. A pro ty méně důležité je tam několik autobusů. Už se smráká a dostávám zprávu, že Karel už našel onu gurmánskou uličku s pečenými brouky, hady a jinou havětí. Cesta mi netrvá ani čtvrt hodiny a už z dálky cítím mix exotických vůní. Ulička se stánky s červenými lampiónky a neuvěřitelnou atmosférou má asi tři sta metrů. Před experimentem ji celou procházíme a sledujeme turisty i místní, jak se více či méně statečně potýkají s pečenými divnostmi na dlouhých špejlích.Z dá se, že právě to je i velká zábava prodavačů v dlouhém pracovním dni. Kromě běžných mas, tu vidíme nejrůznější chobotnice a mořské koníky, ježky a hvězdice, taky pštrosí hlavu, něčí žlázy, srdce, ledviny, žaludky, pštrosí hlavu a štíry. Nakonec si Karel objednává bílého hada, předem nakrájeného na kousky a já asi zvolím gigantické červy se vznešeným názvem „Silk worms“. Hada dáváme napůl. Je skvěle okořeněný, ale maso není žádný šlágr. Aspoň je měkčí, než jsem čekal. Dojídám poslední kousek a jdu si pro porcičku červů. Mám radost, že paní věnuje mimořádnou pozornost jejich propečení. Přeci jenom mají skoro dva centimetry v průměru. Překvapuje mě, že mají tak tvrdou krustu. Jen to křupne. Vnitřek je docela chutný, snad něco jako ořechová nádivka, ale té skořápky se nedá nijak zbavit, tak jí musím po rozkousání vždy vyplivnout a to mě trochu prudí. Po třech kusech končí špejle v koši a já si spravuju chuť grilovanou chobotnicí a ústřicí pečenou ve vlastní skořápce s česnekem. Monstr cvrčka a beraní penis si nechám zase na příště. Připomínám, že rozšířenou galerii fotek můžete průběžně sledovat tady.