Den osmý, 13.8.2008

Jak jsem si sám slíbil, od Maa si dnes odpočinu. S Mírou a jeho kolegou, se kterým tu píše knížku, máme naplánovaný oběd v hotelové kopii restaurantu Maxim. Pak se společně vydáme hledat Maovo podzemní město. Na tuhle zajímavost jsem přišel náhodou na internetu. Kupodivu to není ani v jednom průvodci, co tu mají kolegové s sebou a to by mohlo slibovat ne úplně turistickou podívanou. Čínská kuchyně je skvělá a jejich talent pro kopírování jakbysmet, tak jsem zvědav, jak si poradí s francouzskou kuchyní. V originál Maximovi jsem nikdy nebyl, ale musím říct, že interiér není taková katastrofa. Je kompletně v tmavém dřevě, v oknech jsou barevné vitráže s motivy plodících ovocných stromů a na všem je taková správná hospodská patina. Nevím, jestli jí vytvořil zub času,nebo to byl záměr, ale je fakt, že třeba slavný český Blatův Minibike číňané taky okopírovali i s ojetými pneumatikami. Je čas obědů, a kromě nás je tu jen hrstka lidí. Je mi to podezřelé. No nic. Číšník přináší na stůl malé bagety a francouzské máslo. V jídelním lístku je francouzština na prvním místě, pod ní angličtina a až nakonec čínština. Ceny jsou na místní poměry asi pětinásobné, ale za tu srandu to stojí. Z nabídky veskrze středomořské kuchyně vybírám lososa na mušlích a barbarsky jedno pivo. Přeci jenom se mi nechce dávat bambilion za kopii francouzského vína. Zdá se, že číšník všemu rozumí. Za chvíli mám na stole gurmánskou porci(asi 50 gramů) hovězí svíčkové, kousíček dušené mrkve a brambůrku. K tomu přistává pivo v plechu. Protestovat asi nemá smysl. „Tak tohle mi hodí maximálně tři řádky a ty budou nejdražší v knížce.“, hodnotí tuhle absurditu Míra. Podzemní město začal Mao budovat po roce 69 ze strachu před nukleární válkou. Má rozlohu asi 850 tisíc metrů čtverečních a bylo v něm všechno včetně nemocnice a kina. Vchody do něj byly ukryté asi na devadesáti místech včetně obchodů a restaurací v okolí Náměstí nebeského klidu. Dnes už svému účelu neslouží, ale není mrtvé. Developeři se chopili příležitostí a postavili v něm hotely, restaurace, dvě divadla, bruslařskou dráhu a dokonce i pěstírnu hub. Aspoň to jsem se dočetl. Ověřit to ale dnes nedokážu. Přes veškeré úsilí a zapojení orientačních smyslů i nesmyslů nás všech a nachození spousty kilometrů špinavě malebnými Chutongy jsme ho prostě nenašli. Není to v žádné mapě a domorodci našim otázkám neporozuměli. Na rozrůstající se seznam neúspěšných misí si připisuju další položku. Večer si spravím náladu nějakým pečeným broučkem. Vyhlášenou tržnici s plagiáty čehokoliv jsem si původně chtěl nechat i ujít. „Neblbni, včera tam byl nakupovat i George bush pro manželku!“ říkají kluci, a dokazují to titulní stranou China daily. Taxíkem jsme na místě se vznešeným názvem „Silk Market“ za deset minut a asi padesát korun. Čekal jsem cokoliv, jenom ne honosnou čtvrť s mrakodrapy a pospíchajícími úředníky. Samotná tržnice vypadá z venku spíš jako luxusní obchoďák. Proti nám odcházejí s uspokojeným výrazem turisté obtěžkáni taškami. Uvnitř to ale vypadá opravdu spíš jako v tržnici. „Luka, luka, sir. Najs týširt, gůůůd práájs only foor jůůů.“, povykuje na nás jedna trhovkyně za druhou a pevně se nás při tom snaží chytit za ruce. Pobaveně to komentujem a jiná na nás slušnou češtinou: “Ahoj, jak se máš?“ Je tu opravdu všechno, na co si člověk vzpomene. Dokonce rozdělené do oddělení a pater. Nával je všude, ale největší u oblečení a elektroniky. Mísí se tu sportovní fanoušci s reprezentanty i olympijskými funkcionáři. Házím očko na nový Iphone. Tohle tu asi pofrčí nejvíc. Jen ztěžka se mi daří k pultu prodrat přes tři chasníky. Ti už mají dva na pultu a připravují si peníze. Na první pohled docela zdařilá kopie, ale evidentně displej s menším rozlišením, trochu jiná grafika a pomalé odezvy při ovládání. „Chlapi, nevadí vám, že je to kopie?“, ptám se. „Vůbec ne, berem to pro děcka, budou nadšený! A za ty peníze…“ přátelsky mi jeden při placení odpovídá. Cenu usmlouval asi na 2.000.- Kč. U dalšího stánku koukám na jiné mobily. Nokia se tu ale jmenuje „Nokla“, jinak je zdá se na chlup stejná. Pobaveně to zkouším vyfotit, ale prodavačka to naštvaně zakrývá rukou. Kupuju jen 2GB paměťovou kartu, jelikož jsem líný promazávat fotky. Předem jí vyzkouším, a protože jsem se tu vloni už smlouvat naučil, z původních osmi set korun, „vyrábím“ sto dvacet. Beru to kolem Breitlingů a brýlí přes oddělení kosmetiky. Zajímalo by mě, co dokáže udělat dermatologicky určitě netestovaná kopie anti aging krému Vichy s dívčí tvářičkou. Tady není takový obrat, tak jsou trhovkyně neurvalejší a násilím se mě snaží přitáhnout. „Samsing fóór jour vajf, sir!“, povykuje na mě jedna a bere mě za ruku, až to zabolí. „Don‘t touch me, O.K.?” odpovídám rázně, načež dostanu menší herdu do břicha. Ještě že mám vypracovaný pravý český pivní „pekáč buchet“. Přes oddělení hedvábí, kde včera nakupoval Bush, mířím rychle ven. Teprve teď si všímám, že před budovou je vyhrazené parkoviště plné těch „jakobypassatů“, které vozí olympijské potentáty. A pro ty méně důležité je tam několik autobusů. Už se smráká a dostávám zprávu, že Karel už našel onu gurmánskou uličku s pečenými brouky, hady a jinou havětí. Cesta mi netrvá ani čtvrt hodiny a už z dálky cítím mix exotických vůní. Ulička se stánky s červenými lampiónky a neuvěřitelnou atmosférou má asi tři sta metrů. Před experimentem ji celou procházíme a sledujeme turisty i místní, jak se více či méně statečně potýkají s pečenými divnostmi na dlouhých špejlích.Z dá se, že právě to je i velká zábava prodavačů v dlouhém pracovním dni. Kromě běžných mas, tu vidíme nejrůznější chobotnice a mořské koníky, ježky a hvězdice, taky pštrosí hlavu, něčí žlázy, srdce, ledviny, žaludky, pštrosí hlavu a štíry. Nakonec si Karel objednává bílého hada, předem nakrájeného na kousky a já asi zvolím gigantické červy se vznešeným názvem „Silk worms“. Hada dáváme napůl. Je skvěle okořeněný, ale maso není žádný šlágr. Aspoň je měkčí, než jsem čekal. Dojídám poslední kousek a jdu si pro porcičku červů. Mám radost, že paní věnuje mimořádnou pozornost jejich propečení. Přeci jenom mají skoro dva centimetry v průměru. Překvapuje mě, že mají tak tvrdou krustu. Jen to křupne. Vnitřek je docela chutný, snad něco jako ořechová nádivka, ale té skořápky se nedá nijak zbavit, tak jí musím po rozkousání vždy vyplivnout a to mě trochu prudí. Po třech kusech končí špejle v koši a já si spravuju chuť grilovanou chobotnicí a ústřicí pečenou ve vlastní skořápce s česnekem. Monstr cvrčka a beraní penis si nechám zase na příště. Připomínám, že rozšířenou galerii fotek můžete průběžně sledovat tady.