Dnes se bohužel asi moc nerozepíšu. Venku leje jako z konve a toho využívám k vyrovnání spánkového deficitu po nočním psaní blogu. Jsme domluveni s Karlem, že si před odchodem do práce zajdem na pravou Pekingskou kachnu. Máme štěstí, že vyhlášenou specializovanou restauraci máme přímo naproti hotelu. Prší zřejmě dost i na místní poměry, protože schodiště do podchodů pod širokou ulicí je před vodou dnes chráněno pytli s pískem.
Kachnička pro přípravu na pekingský způsob končí svůj život většinou kolem pětašedesátého dne života a co se krmení týče, je o ní opravdu dobře postaráno. Dostává směs munga, prosa a pšeničné řezanky. To je ale asi tak všechno, z čeho může mít požitek. Bývá totiž často zavírána tak, aby se nemohla hýbat, brzy nabrala dost tuku a její kůže zůstala jemná.
Postupy přípravy se liší, ale v zásadě se po spaření je natře cukrovou melasou s kořením a nechá se několik dní viset v proudu vzduchu. Pak se orestuje a peče v troubě, do které se chrstne voda. Nádherně tmavě červenou kačenku nám ke stolu přivezl kuchař a ostrým nožem z ní zručně odřezával kousky tak, aby na každém pokud možno zůstal kousek kůže. Podle jiných tradic se jí právě jenom kůže a maso se využívá pro jiná jídla. Mladá číšnice na nás vidí, že jsme vykulení amatéři a bez mrknutí oka nám předvádí jak si na kachně správně pochutnat. Kousek masa se namočí v omáčce, položí na placku, přidá kousek okurky a šalotky, všechno se zatočí v malý závitek a pak už se jen zakousnout. Je to fakt dobrota. Jenom úplně nevím, jak si poradit s rozpůlenou hlavou, kterou nám k jídlu přidali, tak vyjídám mozeček.
V přízemí hotelu Gloria Plaza, ve kterém sídlí Český dům, si všímám vývěsní tabule s pořadím států v počtu získaných medailí. Čína je hrdě na prvním místě i přes to, že má o jednu medaili míň, než USA. Že by měla skončit jinak, než první, si tu nikdo nepřipouští. Tlak na sportovce je obrovský. Možná jste viděli záběry Čínské střelkyně Tu Li, kterou porazila naše Kateřina Emmons.
Dovedu si představit, jak jim vtloukají do hlavy, že když nevyhrají, zklamou národ. A tak se totálně se zhroutila přímo při rozhovoru pro čínskou televizi a s ní se nakonec rozplakala i redaktorka. „Za tohle by jí u nás vyhodili“, říká Míra Bosák. Připomínám mu Třináctou komnatu Terezy Pergnerové, kde se redaktorka Jana Cíglerová rozplakala ještě úpěnlivěji. Pak natočila ještě další díl. A rozplakala se znovu. Snad naši sportovci národ nezklamou a Mírovi k pláči nedají příležitost. :-)Jak příspěvky přibývají, postupně se nevejdou na stránku, tak pro ty první nezapomeňte dole kliknout na "Starší záznamy"
4 komentáře:
Myslím, že zařazení videa (viz. Den 8) je super! Atmosféra je opravdu jedinečná! Jen asi místo brouků bych si stále raději dala pekingskou kachnu:-)
Veru
Ale to jak popisuješ přípravu kachny je tedy famózní - podle fotek hádám, že ji dělali před vaším stolem - nebo Tě pustili do kuchyně?
věrný čtenář
Vida, a já měl za to, že pekingská kachna se peče zašpuntovaná a se zašitým krkem, naplněná vodou a kdoví čím ješte. Tak to asi Přemek onehdá kecal… Ale Veru bacha! Pokud visí pár dní v průvanu, dost možná, že se nějaký ten červík nebo cvrček stanou její přirozenou (přimrtvěnou?) součástí;)
PaKo
V novinách jsem si přečetla, že nejenom číňanka Tu-Li se rozplakala, když ji porazila naše Kateřina Emmons..
Také Alicia Sacramone, dvacetiletá studentka z Bostonu,se rozplakala poté, co si pokazila svoji sestavu pádem z kladiny.Rozhodčím se totiž "podařilo" její nervy vyšponovat téměř pětiminutovým čekáním, než její jméno vystavili na tabuli, aby mohla nastoupit na cvičení. Číňanky skákaly jako gumoví medvídci a Alicia plakala ještě na stupních vítězů...
máma
Okomentovat