pondělí 18. srpna 2008

Den jedenáctý, 16.8.2008


Zdá se, že boj s místní klimatizační chorobou jsem snad vyhrál. Dokonce tak, že jsem s kolegy mohl trochu poznat pekingský noční život. O tom ale později. Dlužím totiž ještě vyprávění o našem konfliktu s panem Hušákem. Pro ty kdo už si nevybavují, co je to za osobu připomínám, že tenhle bývalý dvojitý agent STB(výrazně se tím ani netají) s krycími jmény Krakonoš a Chapman, je dlouholetým ředitelem Sazky a má za sebou spoustu skandálů a podezřelých machinací několikrát prošetřovaných policií. Na olympijské hry si udělal výlet s rozpočtem hodně přes 10 miliónů korun a ve dnech kdy není na VIP tribuně, létá po Číně na výlety soukromým tryskáčem z rozpočtu Sazky. Za peníze, které by měly skončit v zisku společnosti a být rozděleny mezi sportovní organizace. Na Českou televizi má pifku i pro to, že několikrát informovala o jeho „obchodech“. Nebo se o to reportéři aspoň snažili, než přišel rozkaz od vedení natáčení zastavit. No a co se vlastně stalo?
Jak už jsem psal, naše studio je v podstatě malý růžek v rušné hospodě, někde mezi výdejem jídla z várnic a pípou. To je taky snad jeho jediné pozitivum. V pátek jsme čekali na medailovou dvojici Volf-Štěpánek velmi dlouho. Hrozilo, že nestihneme vysílací čas. Ve vedlejším sále probíhalo takzvané „díkuvzdání“ medailistům a my jsme požádali organizátory, aby k nám rušný dav vpustili cinkat příbory až po našem rozhovoru. Bylo už půl deváté a všichni večeřeli od šesti, tak jsme nečekali problém. Omyl. Už ve druhé minutě natáčení slyším hrubé nadávání nějakým trhoveckým tónem. „Nikdo mi tu nemůže bránit se jít najíst! Pusťte mě!“ A už vidím, jak se Hušák řítí ke stolům s jídlem. Rozhovor jsme si z časových důvodů nemohli dovolit přerušit ani přes jeho demonstrativní hlasité cinkání talířem a neustálého nadávání: „Česká televize, novinářský póvl, prasata jsou to!“ pokřikoval, až se Štěpánek s Volfem otáčeli mimo kameru. Po natáčení za ním Míra s dobrým úmyslem šel věc vysvětlit, ale se zlou se potázal. Vyslechl slova, která sem snad ani nemůžu napsat a taky něco o tom, že jsme tu za JEHO peníze, že hovno děláme a nejsme nic. „Pan Hušák na rozdíl od vás aspoň něco dokázal, postavil Sazka arenu!“, Přizvukuje mu bývalý zápasník Kment.“ To byla voda na Mírův mlýn. Všichni víme, že ČT není bez chyby, ale tohle už bylo osobní. Všechno mu vrátil, ale bez vulgarismů a s gracií, poslal do chléva, kam patří a nabídl mu, že přinese zrcadlo, aby viděl, jak vypadá ubožák. A odešel na pivo. „Jestli se ten hajzl neomluví, bude to mít špatný! O to se postarám!“ křičel Hušák ukřivděně na naší produkční. A druhý den si nezapomněl jít stěžovat řediteli ČT. Ale jsem rád, že nás vytáhl ze začínajícího stereotypu a že je o čem psát… Vlastně nás kromě něj vytáhla ze stereotypu ještě jedna událost. Dveře na hajzlík, ze kterého chtěl Míra odmontovávat zrcadlo, měly porouchané Brano, co zavírá samo, a při odchodu vždycky hlasitě bouchly. Nikdo je nespravil, ale dnes k nim nasadili odborníka, který je za každým potichu zavře.

Dlouho jsem tu plánoval, prozkoumat pekingský noční život. V sobotu se mi podařilo natáčení před půlnocí přemluvit unavené kolegy k návštěvě vyhlášené ulice Sanlitun Lu, kde je koncentrováno osmdesát procent nočních barů ve městě. Ukázalo se, že jsme naskočili do hodně rozjetého rychlíku. Ulice s nízkými domky s barem vedle baru dýchala atmosférou. Před žádným podnikem nechybí zahrádka a všude je plno. Atmosféra jako v tom nejživějžím středomořském městečku. Jen ta voda chybí. A taky tu trochu chybí domorodci, zdá se. Za chvíli zjišťujeme proč. Třetinku piva tu nekoupíme pod devadesát korun. Nenecháváme si kazit náladu a vrháme se do narvaného baru, kde duní zvuk místní kapely, imitující světové interprety napříč žánry a i když bych na podobnou hudbu normálně nešel, přiznávám, že zdařile. Tu a tam se v kytarovém sóle sice dala rozeznat klasická asijská harmonie, ale všechno vynahrazovala zpěvačka, která by naše superstar strčila do kapsy. Náš Pucholt pohotově kupuje od podomní prodavačky tři růže a po písničce se vrhá na pódium. Strop je nízko a tak se svými dvěma metry kytky předává za smíchu celého podniku téměř v předklonu. Zpěvačce evidentně jeho rozměry imponují, a do ucha mu špitne: „Potom na mě počkej u šatny!“ Radši zmizel. Přeci jenom zpívala líp, než vypadala. Pro drinky se tu i přes obrovský nával nemusí k baru. U místního borce objednávám čtyři piva. Ani ne za minutu si je rozebíráme. Dávám mu 200 Juanů a trochu mám strach o těch 40 nazpátek, když zmizí v davu. Za minutu je mám zpátky. Abych jenom nechválil. Kde jsou turisti a jejich peníze, je i prostituce. Přes velkou snahu místní policie je i tady a z velké části místních usměvavých krásek se klubou „sociální pracovnice“. Ale musím říct, že se nijak nevnucují. Dávám se do řeči s jedním holandským fanouškem, který se před chvílí s jednou takovou nedohodnul. „Unbelievable!!! Víš kolik chce? 500 dolarů! Za to bych měl u nás luxusní krásku na celou noc!“ stěžuje si evidentně zklamaně. Později se dáváme s jednou takovou neúspěšnou do řeči. „Pro vás bílý nejsou přece peníze žádnej problém! Tak proč je nechcete dát za moje krásný tělo? Nejsme žádný děvky a tohle se nám příčí, ale skoro každá z nás živí patnáctičlennou rodinu!“ říká rozhořčeně. Venku mezitím někdo rozsvítil. Je čas jít spát.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak si přežil nejen klimošku, Hušťáka a le i noční barový velkorej...tak v tom pokračuj.
Máš krásně ostrý i noční fotky...že by pevná ruka po drinkách? Těším se na další storky...
Petr K.

Anonymní řekl(a)...

Mě se fotky taky moc líbí a taky by mě zajímalo, kdo je ten maskovaný muž vedle krásky v baru ? Bosák nebo ty?
Fanynka z Čech

Kuba Kolář řekl(a)...

Ahoj Fanykno, zklamu Tě, není to ani jeden z nás. :-) Petře díky, Trochu jsem teď polevil, ale napravím to!