Den sedmý, 12.8.2008

Nevzdám to! Smůlu s návštěvou Maa dnes prolomím. Cestu už znám až moc důvěrně, a tak s Mírou Bosákem a Karlem volíme metro. Zprávy o jeho přeplněnosti a neurvalých lidech při nastupování a vystupování se nám rozhodně nepotvrzují. Všude je čisto, plánky jsou srozumitelné a musím říct, že lidé v pražské MHD, ač tam není takové vedro, často „nevoní“ mnohem víc. Při vstupu na náměstí procházíme nezbytnou bezpečnostní kontrolou a já se dnes na usměvavé lidi kolem sebe koukám úplně jinak. Včera tu totiž jeden disident, jehož dcera záhadně zahynula v armádě, rozhodil letáky. Trvalo to jen pár vteřin a z neuvěřitelného procenta právě těch milých lidí se vyklubali tajní. Snad na každičký leták byl jeden fízl. Okamžitě ho odvedli… Procházíme kolem autobusů s nastartovanou klimatizací, nabitých dalšími posilami uniformovaných policajtů k mauzoleu. Nemůžu tomu věřit. Je to řízené shora. Někdo asi nechce, abych Maa viděl. Je zavřeno. Před tím jsem si nevšiml, že je mrtvola přístupná vždycky jenom do dvanácti. Nevzdám to. Ale dám si pár dní od nového pokusu pokoj.
Míra taky zklamaně odchází na hotel sledovat sportovní přenosy, aby pak při rozhovoru nevařil z vody, a my pokračujem do Zakázaného města. Nejsem rozhodně žádný hltač památek, ale tohle pominout nemůžu. Gigantický areál, který už v roce 1406 začalo stavět na milion dělníků září barvami a za návštěvu stojí. V Reflexu jsem se dočetl, že pouhá procházka bez místního průvodce má stejnou hodnotu jako výlet na Matějskou, jenže mně to nevadí. Tohle místo dýchá silnou spiritualitou a to si užívám mnohem víc, než fakta a letopočty, které jsem si beztak dopředu přečetl v průvodci. Fakt, že se sem 500 let obyčejný smrtelník neměl šanci dostat, jí ještě povyšuje. Procházku paláci s neuvěřitelně zdobenými stropy si užívám, ale pořádné zastavení si udělám jen v paláci abstinence a vzpomínám na včerejší večírek s kolegy.



Čas se krátí. Jsme tu už skoro tři hodiny. Někde se musíme najíst a pomalu se vydat do Českého domu. Kousek odtud by měla být ulice, kde jsou k mání uzení hadi, pražení cvrčci, sušené žáby a podobné dobroty. Nějaké brouky a červy už jsem jedl a nebylo to špatné. Kupodivu to ale bylo v pražském Intercontinentalu, při natáčení pořadu Udělám cokoliv. Dneska se asi pustím i do něčeho většího. Hledám podle rad kolegů, ale marně. Jsme už tak hladoví, že zaplouváme do nenápadného vchodu s nápisem Gourmet street, pod luxusním mallem. Scházíme dvě patra pod zem a otevírá se nám obrovský členitý prostor se snad třiceti vývařovnami. Brouci a hadi žádní, za to spousta dobrot. Od Pekingské kachny, přes tradiční knedlíčky v páře, polévky, grilované mořské potvory až po sushi a sladkosti. Bude těžké si vybrat. Když moje chutě dovolí očím švenknout i jinam, zjišťuju, že v jedné klidnější části snad 30 domorodců bezostyšně hodilo čelo. Nijak jim nevadí cvrkot a hluk kolem. Vzpomněl jsem si na můj včerejší rozhovor s kuchařem v Českém domě. Ptal jsem se ho, jestli mají šanci od Číňanů něco okoukat. „Jo, kamaráde, šance je, ale v praxi to nemám šanci využít.“ „Copak, nějaký zdlouhavý postupy při vaření?“, ptám se. „Houby. Dyť oni nic nevaří. Hodí to do pokroucený pánve a je to. Ale chtěl bych taky tak umět vystihnout správnou chvilku zmizet od práce a usnout. Kdykoliv a kdekoliv! Zrovna včera jsem našel Číňana za kuchyní svalenýho v regálu s pytlema rejže. A když jsme to tu stavěli, jeden zachráp nataženej uprostřed místnosti a vedle něj řezali maflem!“ Budu tomu kuchaři muset zajít říct, že mu to teprve dneska věřím. Nevím odkud k nám jezdí ti, co pracují od úsvitu dlouho do noci a my jim ve večerkách děláme tržbu.
Oba jsme se skvěle najedli a pomalu musíme do práce. Ještě si odskočím. Už dveře na ono místo mi k tak luxusnímu gastrozážitku nesedí. Ještě kontroluju nápis, abych nevešel do nějaké místnosti na likvidaci zbytků. Jsem tu správně. Ale… Je tam řada deseti tureckých hajzlíků bez jakýchkoliv kabinek. Jen maličké zástěny. S mojí výškou po zadřepnutí tak pod ramena. Dvířka žádná. Hned za dveřma řeší řídký případ s hustým běháním postarší pán a ještě u toho stíhá diskutovat se sousedem. Když se jen maličko předkloní, vidí si do očí. Na konci řady si při tom někdo čte noviny. Nenechávám se vyvést z míry. Z loňska už tohle znám i ve špinavějším nádražním podání a tak jen slušně pozdravím a jakoby nic odcházím k mušlím. O dvě patra výš prodávají umělecký soubor tradičních figurek na podstavci za půl milionu korun. I tohle je Čína