Po probuzení roztahuju závěs a nabízí se mi optimistický pohled do následujících dvaceti dvou dnů. Beton, mlha, šeď. To vynahrazuje velkorysá snídaně v Maximovi. Vypravujeme se do Českého domu, který bude v následujících dnech naší pracovní základnou. V recepci jsme napočítali 6 postávačů. Jeden mačká hostům tlačítko výtahu, jeden drží vysílačku, další kontroluje toho, co mačká tlačítko, jiný se stará o plynulý chod otočných dveří. Funkce dalších teprve zjistíme, ale ten nejpřísněji vypadající tutově dohlíží na stranickou disciplínu.
Vycházím před hotel a dostávám hroznou ránu. Z nepříjemných osmnácti stupňů vycházíme do třiatřiceti. To co se z okna zdálo být chladným zataženým dnem, je ve skutečnosti obrovské horko umocněné takřka stoprocentní vlhkostí a silnou smogovou poklicí. Přesto se rozhodujeme asi dva kilometry vzdálený český dům zdolat v rámci poznávání pěšky.Jsem mile překvapený. Všude je čisto, nikdo na nás nepokřikuje, nevnucuje nám nic ke koupi, nenutí nás nastoupit do rikši, nikdo nás asi nechce okrást. Na to všechno jsme si minulý rok s Veronikou v jižní Číně museli zvyknout. Za to co pár metrů žasneme nad vojáky a policisty, kteří dokážou hodiny stát v perfektním pozoru. Někteří, zřejmě pro zvýšení respektu stojí na malém soklu. Teprve se učíme přecházet křižovatky. Ta průměrná má v centru šířku Václavského náměstí, několik pruhů pro auta, několik pro kola a taky pro autobusy.
Zjišťujeme, že zelená pro chodce tu neznamená i přes dohlížení pomocné stáže nic. Prostě auta jsou drahá, lidí je tu hodně, tak je to dané. Ale přechod od přechodu se přestáváme rozčilovat a učíme se vystihnout správný okamžik na prokličkování.
Český dům je ve třetím patře hotelu Gloria Plaza, který stojí v blízkosti několika ambasád. Urbanistickou koncepci jim tu „kazí“ jen staré malé ghetto kousek za hotelem. Asi ho nestihli zbourat. Vidět v tom chaosu a změti transparentů z rozsypaného čaje české nápisy a k tomu logo Pilsner Urquell je povznášející. Dole v recepci dokončují český stánek. Ve třetím patře, ve velkém bývalém sportbaru už je skoro doladěný Český dům.
Sídlí tu Český olympijský výbor, a taky to podle mě nejdůležitější. Čeští kuchaři. Bude to skvělý únik po nezdařených gastroexperimentech. Ještě se to tu hemží pracanty, kteří učí čínské pomocníky držet pilku, a zacházet s ní. Pobaveně to pozoruju. Přicházíme ke koutku, ze kterého bychom měli vytvořit olympijské studio ČT. Trochu jsem se zapotil. O studiu se nedá vůbec mluvit, jen dva do L postavené 2 a půl metru široké bannery na jedné straně poseté sponzorskými logy a na druhé dvě nepovedeně spojené fototapety s jezdcem a hnědákem na Staromáku. Zjišťuju, že koňská hlava poroste v záběru z hlavy Míry Bosáka a sháním něco na překrytí. Naštěstí to všichni chápou, jsou ochotní a společně to přetváříme. 
Ještě perfektě organizovanou dopravou pro olympijské participanty v podobě fungl nových autobusů zajíždíme za kolegy do International Broadcast Center pro techniku, kterou už jsme do Číny neuvezli a po několika hodinách s oddychnutím dokončujem studio.
Ještě že už je v provozu pípa a Honza Kovář z Prazdroje má pro nás slabost. Dokonce nám na studiový stolek nabízí zelený ubrus s logem a brandové skleničky. Byť je mi tahle značka nadmíru sympatická a Honza taky, nemůžem to přijmout. Nikdo by nevěřil, že jsme za to nevzali koruny.Už po setmění hladoví spěcháme k hotelu. Volíme nejbližší restauraci, která snad nevypadá jako holírna na turisty. Ale přesto mají obrázkové menu a to je aspoň malá záruka dobrého výběru. Kluci mají trochu obavy z hůlek a jídlo volí bez experimentování. Já si zkouším objednat kachní jazyky se sušenými chichi, což nevím co je. Ale tvářím se jistě. Majitelka mi ale mezi komandováním obsluhujících dcer tuhle dobrotu jasným gestem zvracení sama rozmlouvá, tak si dávám hovězí cosi. Jídla byly naprosto v pohodě a 6 lahví piva Tsing-Tao relativně taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat