Den první, 6.8.2008

Do Pekingu jsem se upřímně, ale upřímně netěšil. Po loňské, soukromé návštěvě Číny, na kterou ale vzpomínám rád, jsem si vybavil přísné policisty a jejich pomocné stráže, okolo s respektem procházející a pokyny bez protestů plnící obyčejné lidi, úřednický šiml, budovatelské nápisy psané zlatým písmem na rudém plátně a všudypřítomné, v těžkém vzduchu visící, napětí. Moje obavy se ale nenaplnily. Zatím?

Po dosednutí na ranveji pekingského letiště jsem měl pocit, že přistávám v hi-tech zemi. Moje vzpomínka na ošuntělého, trochu hladově vyhlížejícího Číňana byla ta tam. Z letadla letícího ze Soulu jsem vystupoval spolu s bohatými čínskými obchodníky, v hale potkával značkově oblečené domorodce, policisté mi tentokrát cestu neukazovali direktivně, ale zdvořile kynuli kudy kam a čemu jsem snad ani nevěřil, s úsměvem na rtech. Dokonce na mojí bezpečnost dohlížely kamery rozmístěné po pěti metrech, 3 kamery u každé odbavovací přepážky, další kamery u stropu haly a bezpočet policistů a jejich pomocných stáží s neodmyslitelným rudým pruhem na paži s hrdým zlatým nápisem. Tahle bizarnost mě sváděla vytáhnout foťák, ale piktogramy mluvily jasně. Fotografování přísně zakázáno. Sotva jsem z batohu vytáhl prázdnou dlaň, zamířil na naší skupinku objektiv jeden civil s rudým pruhem. Usmíval se při tom a člověk by mu věřil, že to „myslí upřímně“. Nenechal jsem se vyvést z míry a spolu s Mírou Bosákem prošel státní vstupní kontrolou. Olympijská novinářská akreditace skutečně zafungovala místo víza, všechno proběhlo překvapivě rychle a tak jsem práci úřednice ohodnotil tlačítkem „spokojený“. Přeci jenom mi ke stisku knoflíku „velmi spokojený“ nějak vadil neustále přihlížející fotografující fízl.

Přede mnou byla asi nejnepříjemnější záležitost příletu. Deklarace přivezené techniky. Televize mě vybavila papíry kompletně v čínštině, které údajně obsahovaly přesný seznam techniky a prohlášení, že jí nehodlám v Číně zpeněžit, ale zase odvezu domů. Malinko jsem ale nadřízené po našich dohadech o honoráři podezříval, jestli tam na mě není oznámení o podvratné činnosti. Celník mě zdvořile požádal, abych techniku vybalil a že zkontroluje „every single item“. Trochu mě polilo horko, protože jsem nakonec vzal jeden mikrofon navíc. Zkoušel jsem tedy počesku, že toho je hrozně moc, a že tam budem dlouho a jestli si je jistý, že to se mnou chce absolvovat. Chtěl. A s úsměvem. Přebytečný mikrofon jsem zkoušel v nestřeženém okamžiku zakrýt müsli tyčinkami, kterými mě vybavila Veronika, abych nestrádal, ale pak jsem si vzpomněl na přísný zákaz dovozu potravin a raději rychle schoval ty tyčinky. To se podařilo, ale mikrofon se zablýskal a já viděl průšvih na obzoru. Na otázku proč mám mikrofon navíc, jsem odpověděl, že je součást kamery, jen jsem ho odmontoval, aby se neulomil. To nezabralo. Smířil jsem se s tím, že mi ho zabaví a vrátí na konci školního roku. Celník mi lámanou angličtinou řekl, že bych mohl mít na odletu domů velký problém. To jsem tušil i bez něj. V zápětí ale dodal, že ho tedy na seznam dopíše, aby bylo vše o.k. a pokynul na mě prsty počínsku zkroucenými do O . Tedy jestli s tím souhlasím. Souhlasil jsem.

Z toho neuvěřitelného pocitu dobroty a lidského přístupu mě probral až taxikář, který nás měl odvézt do hotelu Chong Men Wen. Ač nás viděl bojovat s bezpočtem kufrů a tašek s věcmi na tři týdny natáčení, neobtěžoval se ani vystoupit z auta, natož nám otevřít kufr. Anglicky neuměl ni štěk, ale přesto, že jsme se mu byli evidentně nepříjemní a přes hlasité podivné hulákání do telefonu nás odvezl na místo. „Ani floka navíc nedostane“, prohodil Míra při vystupování a dal mu přesných 77 Juanů. Dročkař vyletěl jak čertík z krabičky a něco hulákal. To už se začali srocovat i hoteloví postávači (vysvětlím později). S jejich pomocí jsme přišli na to, že po nás chce ještě pětku za dálniční poplatek. Tu dostal a já mu zatoužil jeho přístup zle oplatit. A tak jsem se na něj podíval hrubě pohrdavým pohledem. Asi to nezaregistroval.

V recepci hotelu, který disponuje kopií Restaurantu Maxim (kopie Louise de Funése chybí) zjišťujeme, že jako jediní z desítek členů českotelevizní výpravy máme s režisérem Karlem Jonákem tu čest sdílet tři týdny jeden pokoj. Při vší úctě a kamarádství ke Karlovi trochu protestuju, že tak dlouho na jednom pokoji a non stop v práci bych nevydržel ani s vlastní ženou. A to žádnou nemám. Karel ale na pokoji velkoryse nabízí, že jedinou malou skříň, do které se mi stejně všechno nevejde, nevyužije a věci odkládá pod okno v punkovém stylu. Nabídku příjímám. Na oplátku ze svého notebooku vyrábím Wifi AP, abychom mohli být na internetu oba.