Den pátý, 10.8.2008

Vstávám zase na poslední chvíli, abych ještě stihl snídani. Zjišťuju, že venku prší a musím říct, že mi to vlastně vůbec nevadí. Může to pomoct stovkám tisíc lidí kolem Pekingu, kterým vláda přiškrtila vodovodní kohoutky, aby bylo dost vody pro lány květin lemující ulice v olympijském městě. Taky trochu doufám, že bude chladněji a vyčistí se vzduch. Spletl jsem se. Už po pár vteřinách se mi totálně zamlžuje objektiv a pot mi teče i po rukou. Obdivuju domorodce, kteří jsou zahaleni do igelitových pláštěnek a ještě šlapou do pedálů bicyklu. Já bych se pod ní dusil ve vlastní šťávě.

Vydávám se na druhou stranu než každý den. Směr Tian‘anmen. A na to se těším. Od tohohle místa, poznamenaného masakrem více než 1300 převážně studentů, čekám opravdu silnou atmosféru. Dnešní počasí se na jeho návštěvu přesně hodí. Mám to asi dva kilometry, a jak se přibližuju, zvyšuje se nejdřív počet dobrovolných „dohlížečů“ na pořádek s tradičním rudým pruhem na paži a pak i množství vojáků a policistů. Několik podnikavců mi nabízí čínské vlaječky a po zábradlí se klouzají tři kluci, kteří už je mají za červenou čelenkou. Uvědomuju si, že jsem na místě. Nečekal jsem tak obrovský prostor. V dáli na mě z průčelí Zakázaného města kouká s výrazem hodného strýčka obrovská podobizna Maa.


Vojáci pochodují s perfektní disciplínou se strnulým pohledem přímo před sebe. V jejich tvářích je ale vidět, že jim oči těkají po okolí a pečlivě sledují co se děje kolem. Chrám si nechávám na později. Dnes je čas na návštěvu Muzea hrdinů lidu a nabalzamovaného hrdiny Číny, o jehož pečlivou konzervaci se tu starají už od roku 76.



Procházím nezbytnou kontrolou, jakou známe z letišť. Před mauzoleem mě zdvořile upozorňují, že musím batoh odložit v úschovně. To se mi opravdu nechce. Uvnitř mám notebook, gpsku a spoustu pracovních věcí. Touha zařadit se mezi neuvěřitelných několik miliónů Číňanů ročně, kteří upřímně touží jejich ikonu vidět a vystojí frontu, je ale silnější. Raději ještě jednou kontroluju obsah báglu, z nedůvěry dávám zipy do jasně zapamatovatelné polohy, a s nelibostí ho za poplatek čtyř Juanů odevzdávám postarší dámě. Ještě se mě ptá, jestli je uvnitř foťák, nebo peníze. Zřejmě za obsah neručí. Kroutím hlavou a odcházím do dlouhé fronty na další osobní prohlídku. Čas si krátím pozorováním okolí. Kousek odtud kojí mladá žena a jiní rodiče zas nechávají čůrat malou holčičku přímo na krví poznamenané náměstí. Potřeba se neptá. A možná ani nemají informace. Mám radost, že jsem konečně na řadě. Před vstupem do rentgenu odkládám kovové věci, mobil a foťák. Okamžitě mě maličký kontrolor zastavuje. „Noooouuu foooutouu sir, nou foutou“. Chvíli přemýšlím. Vyndávám z malého kompaktu baterie a nabízím mu, ať mě prohledá, že žádné další nemám. Je neoblomný a já se zklamaně pomalu prodírám zpátky frontou. Nedá se nic dělat. Určitě si ale ještě najdu čas se sem podívat. Naštvaně vyzvedávám batoh a přemýšlím co dál. Sahám do něj pro mapu. Ale ty zipy! Jsou úplně jinak! To je malér. Hlavou mi bleská, co všechno je asi fuč a jaký to bude průšvih. Procházím kapsu po kapse…, ale všechno tam je. Pořád mi něco nehraje. Už to vidím. Notebook je přesně obráceně, než jak ho obvykle dávám. Vždycky ho pečlivě zasouvám spodní stranou na záda, aby se nepromačkávala klávesnice do víka. Dokonce je v druhé přihrádce.
Možná to byla jen zvědavost šatnářky, možná ne. Kdyby se něco ztratilo, asi bych si nevytvářel jiné scénáře. Jenže přeci jenom jsem v komunistické Číně. Rozhodně se necítím jako zajímavý objekt pro nějaké špehování, ale pravda je, že kdyby někdo chtěl, má údaje o mých aktivitách lusknutím prstu. Při vyřizování akreditace jsem nějaké osobní údaje musel odevzdat povinně. Vědí, kdy jsem přiletěl, kde a na jakém pokoji bydlím, kam se odtud připojuju na internet a dokonce i kam telefonuju. Sestavení hovoru tu trvá často dlouho, telefony jsou monitorovány. Podle pohybu mobilu můžou člověka i slušně sledovat. Surfování na internetu je vůbec zajímavé. Připojení na stránky, které jsou prolustrované, je poměrně rychlé. Když ale kliknete třeba na nějaký český web, který je místnímu cenzorovi neznámý, tak podle toho co jsem zjistil, prochází web nejdříve kontrolou na klíčová slova, která jsou pro místní režim nepříjemná a teprve pokud je výsledek negativní, stránka je vám zobrazena. Zkoušel jsem využít i program, který vytváří tunel a nikdo by neměl vidět, po čem surfujete, ale využívaný port je blokovaný. Do toho dnes zmizely některé fotky z mého blogu. Už jsem asi trochu paranoidní.

Rozladěně z náměstí pomalu směřuju k Českému domu. Procházím jednou z mnoha čtvrtí luxusních obchoďáků. Na jednom z nich je obrovská plastika místní megacelebrity, basketbalisty Iao Minga, který dorostl až na neuvěřitelných 226 centimetrů. Osobně mám podezření, že se „kluci v laborce“ museli hodně snažit. Tolik vyčnívat z národa s tak malou průměrnou výškou mu nezávidím. Vždyť i já se tu na ulici musím často shýbat pod markýzami obchodů a mušle na záchodech jsou tu tak proklatě nízko, že mám onen „nástroj“ až nad horní hranou. A to jsem se po dvojitém zlomení páteře o centimetr zmenšil…
Překvapuje mě, že hned za nablýskaným obchoďákem začíná špinavé malé ghetto, které navazuje na luxusní čtvrť ambasád. Míjím Českou i Slovenskou a ze dvora té americké, vybaveného nezbytnými basketbalovými koši zní Luciano Pavarotti. Kousek před Českým domem volím japonskou restauraci a u parádní porce sushi sleduju finále v trapu. Čínský komentátor má s vyslovováním jména Davida Kosteleckého podobné problémy jako David Lukšů se zlatou vzpěračkou Prapawadee Džarenrattanatarakúnovou. Náš střelec nakonec v napínavém střeleckém souboji vítězí. Jdu připravit studio na rozhovor.